Krám útěchy
Měním se, cítím to, do kolébky mi nebyl dán optimismus,
Však když poznávám další a další příběhy lidí, říkám si tak dost!
Není správné, aby mou osobu, život, charakterizoval pesimismus,
K úsměvu slouží každé, leč i špatná, okolnost.
Někde, nebo někdy jsem překročila hranici, nejsem již dítětem,
Má duše dospěla, opět zodpovědnou se stala, ale proč?
Mám znova a stále být oporou, krutého jednání světa, obětem?
Proč znova slýchávám za sebou nářek, proč slýchám po cestě, prosím ke mně se otoč.
Bol jsem vypustila ze své duše? Nebo jen výčitky svědomí ho utlumil?
Nevím, nechápu, proč život tak klikatou cestu mi vytváří a dál připravuje.
Kdo zavolal mě zpátky, kdo přítomnost mou, v životě svém si vynutil?
Nevím však jestli slova má, či síla ve mně schovaná, někdy něčí bol utlumil.
Nedokážu se však přiblížit tělesně k nikomu, jen slova a rady v daný okamžik můžu darovat.
Jen hojivou mastí potřít rány, usušit kapesníkem slzy zoufalé a nabídnou chvilkový klid.
Však lhaní by bylo dávat opět naději, čí hůře dobrou budoucnost jiným slibovat.
Snad slovy dokážu ten chvilkový klid v ostatních jemně naladit.
Tak otevírám krám, všem co se cítí zlomení a stále nepochopení,
Dokážu naslouchat, však nesmí se bát, já nepovím co je na duší tíží.
Na přání v ceníku „zadarmo“ můžu nabídnout obyčejné utěšení.
Než jejich boj se zlem začne, než duch zla se teprve k nim přiblíží.
Zaujímám místo, co bylo mi předem dáno, které pro mě bylo kouzlem vytvořeno.
Teď vím, že vrbou jsem se asi měla stát, však v dnešní době, kdo za stromem chodí?.
Mám vkládat naději do lidí, že jedním činem není vše znetvořeno,
Že teprve je čeká den, kdy na jejich plachetnici životem, se štěstí nalodí …
